Srpen 2014

Goodbye, Sweetie...

25. srpna 2014 v 19:50 | Mary*
Poslední zmíňka o mé existenci se píše k datu 6. srpna roku 2014. Ano, dlouho jsem zde nebyla. V dnech, kdy jsem trávila čas s mým otcem, jsem si uvědomila, jak nerozhodná osoba jsem. Jak se nedokážu usadit na jednom místě a na něčem pracovat. Možná, že je dobře, že jen nesedím a nejsem 16 let tou samou osobou, ale víte, zaměřit se na něco pro mne podstatného, důležitého a milovaného, by mi projednou vůbec neuškodilo. A právě v tom jednom týdnu, kdesi daleko od hranic naší země, jsem si zjistila, za co stojí psát několik řádků navíc.

Uvědomění, že žiji v jakémsi svém snu, mou fantazií vytvořeném světě, se mi zamlouvá. Ano, jsem osoba, jenž ráda tráví svůj čas v představách o mém jiném životě, o osobách, které neexistují a stejně je nadevše miluji. Jo a taky přemýšlím, že bych zavolala River, jestli nechce jít na rande. Dobrá, odbočila jsem. Jako vždycky.

Mí drazí, s tímto blogem se po velmi krátké době loučím a ženu se na jiný. A víte o čem tentokrát bude? Ehm, no jak jste si v poslední době mohli všimnout, ujížím na seriálu Doctor Who. Takže ano, právě tento div světa, tvořitel mé největší fantazie se stává jednou z mých největších priorit (společně se školou, sportem a psaním).
Důvod? Protože právě Doktor mi změnil život. Ano, jako spousty jiným věcí, ale tohle je jedna z největších kapitol mého života a dokud tato kapitola bude čtena, nehodlám přestat. Jednou se i tato kapitola bude muset uzavřít, ale právě teď k tomu nemám sebemenší důvod.

Každý musí mít svůj vlastní kout fantazie, kam se ubírá, když je mu nejhůře. Já jsem takové místo našla, i když opravdu dlouho oklikou. Cesta k němu byla nádherná a projednou i cíl se zdá býti sladším, než jsem si ho sama představovala...

Dobrá, dosti mého loučení, které se ani loučení nezdá býti. Díky Doktorovi mi došla ještě jedna věc - nesnáším konce. Takže ano, radši jen už napíšu, že mi tento blog bude neskutečně chybět, ale kapitola číslo dvě byla již dokončena. Třetí již čeká s náručí otevřenou nejen pro mne, ale i pro ty, jenž se přidají k té bláznivé osobě, jenž si ráda nechává říkat Mary Jane Song...


Now it's time for one last bow. This story of my life is over now, but new is coming with blue police box, sonic screwdriver and bowtie.


...Be Careful What You Wish...

6. srpna 2014 v 12:00 | Mary*
Přednastaveno

Dobrá, dobrá, trošku jiné téma, než je u mne normálně vídáno. V minulém týdnu se objevilo tolik nových trailerů, teaserů nebo jen obyčejných, krátkých ukázek z filmů, že já jednoduše nedokážu odolat a musím sem dát tři, jenž mne nejvíce okouzlili, naplnili mnoha očekáváními a které mi jednoduše přirostli k srdci.

Pokračování v celém článku

...There's always a way out...

3. srpna 2014 v 13:02 | Mary*

Hi, You Raggedy Man!
Ehm, nadpis ani pozdrav spolu nijak nesouvisí a ani nesouvisí s tímto článkem. Píšu z nutnosti a radosti, jelikož příští týden, to jest 4.8 - 8.8 2014, zde nebudu. Nejen na blogu, ale ani doma, natož v této zemi České, jelikož mám tak úžasného otce, jenž mne sveze po kousku naší krásné EU, to jest Neměcko, Švýcarsko a (ne)možné Rakousko. Dobrá, dost již patosu. ;)
Jedu s tátou kamiónem, jelikož jsem to slíbila nejen jemu, ale i sobě. Odpočinek od venkova, práce a internetu. Takže doufám, že se objeví nějaký nový trailer, fotky nebo akce či něco podobného. Nebo že vybouchne twitter a zruší mi blog a já, až se vrátím, tak dostanu mrtvici, protože jsem u těchto nečekávaných věcí vůbec nebyla. No nic. Zítra ráno (v 5:00, to jest) budu muset vstávat a odjet, takže bych Vás tedy dopředu chtěla upozornit, že zde nebudu, nebudu moci obíhat a kdyžtak se zapisovat do případných kontrol. Přednastavila jsem jen jeden článek a to na středu, tak se můžete zastavit, pokud Vám budu má maličkost chybět.

soo...

Adios pozemšťani. Užívejte léta, neuklouzněte v bazénu a nespalte si záda. Vaše bláznivá Mary Jane Song.

(Posílám pozdrav od Doktora, dneska mu zase nějak hráblo ANEB když nic souvisí s ničím.)

...Our lives are back to front...

1. srpna 2014 v 21:21 | Mary*
Hello, Sweetie!

Po týdenní odmlce se znova ozývám, poněkud vysílena, uražena, naštvána a překvapivě spokojena sama se sebou.

Jako první se chci omluvit za to, že jsem neoběhla Vaše blogy a nezanechala zde malou zprávu. V pondělí a úterý jsem se odevzdala své fantazii a poprvé v životě jsem si zkusila udělat své tričko. A myslím si, že to tak špatně nedopadlo. Jedna lahvička bílé barvy, černé tričko za pár kaček, troška inspirace a dva dny na to, abych zvládla něco takového. A říkám vám jedno - tohle rozhodně nebyl můj poslední počin. Neskutečně mne to bavilo, i když to byla často piplačka. Takže ano, jsem překvapivě spokojena sama se sebou.


Od středy mi nešel internet. Tedy šel, ale velmi z poradensky a než jsem stihla cokoli udělat, byť jen odeslat článek, zase mi vypadl. Až dnes, v podvečer, překvapivě mi na signálu Wi-Fi zmizel ten pitomý žlutý varovný trojúhelník a já si mohla zvesela prohlédnout, co se ve světě stalo. A že toho bylo! Nový trailer na Hobita, jenž je naprosto dokonalý a já se nemohu nabažit té nádherné písně. A za druhé…další trailer, tentokrát na fantasy muzikál Into The Woods, kde hraje má milovaná Meryl. A znova, vypadá to božsky, jen mne trochu mrzí, že jsme neslyšela žádnou píseň a neviděla Johnnyho tvář. See you soon baby. ;) Takže ano, byla jsem díky internetu dosti naštvána.

V neděli jsem si udělala radost. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít někdy ráda Hornbach. Táta to tam přímo miluje a já vždycky jen sleduji hodinky, kdy konečně vyrazíme z toho divného obchoďáku pryč. Dobrá, nebudu dlouho napínat. Koupila jsem si tam plakát z Doktora Who! Vlastně je to Tardis, 53 na 158, obrovská nejen uvnitř, ale i zvenku. Tak velká, že se mi ani nevešla na mou skříň, takže vymýšlím, kam ji mám vyvěsit. Již téměř týden mi jen tak leží na podlaze, jak kus hadru. Na dveře nesmí, na zeď taky ne, takže kam s ní?! No musím to nějak vymyslet, ale hned jak bude mít své místečko, dám Vám vědět. ;) Ano, takže jsem velmi uražena, že můj plán nevyšel, protože jsem si již začala snít o tom, jak má skříň se promění v Tardis a já budu plachtit napříč časem a vesmírem, kamkoli budu chtít. :D

Má brigáda skončila s odbitím 3 hodiny čtvrtečního odpoledne. Neskutečných 16 dní, kde jsem se ani jedinou minutu nenudila. Bohužel poslední dva dny, tj. byla středa a čtvrtek, jsem měla dost velkou krizi. Mé rostoucí moudráky se znova ozvaly, hlava mne nepřestávala třeštit, zmáhal mne spánek a cítila jsem poněkud zvýšenou teplotu. Jednoduše mi nebylo dobře, ale nakonec jsem to zvládla a s Anet jsme (což byla má spolupracovnice na poslední den.) snad i udělala normu, takže by mohly být nějaké ty prémie. Tímto tě Anet zdravím a díky za ten den, bylo to super a já jsem byla ráda, že se na brigádě objevila tak skvělá dívčina, jakou ty opravdu seš. Ale říkám Vám jedno lidi, takhle vysílena jsem nebyla již hodně dlouho, jestli vůbec někdy.


Je čas na konečné rozloučení. Nemám ráda konce. V určitém slova smyslu. A všimli jste si jedné věci? Té věci s časem? Vše, cokoli udělám, jak kdybych vyprávěla pozpátku, od mého posledního mrknutí oka až po okamžik prvních, rozespalých slov pondělního rána. Od té doby, co znám jeho, nejsem si jista, jestli směřuji k správnému konci. Ale jak říkám, možná konec nikdy nepřijde a já budu šťastna. I když nic není tak nepravděpodobné jako tato věta...

Naše životy jsou jen obyčejnými příběhy, jenž se budou vyprávět jako pohádky našim dětem. Proto...ať jsou tím nejlepším, co jsme jim mohli kdy dát...