Goodbye, Sweetie...

25. srpna 2014 v 19:50 | Mary*
Poslední zmíňka o mé existenci se píše k datu 6. srpna roku 2014. Ano, dlouho jsem zde nebyla. V dnech, kdy jsem trávila čas s mým otcem, jsem si uvědomila, jak nerozhodná osoba jsem. Jak se nedokážu usadit na jednom místě a na něčem pracovat. Možná, že je dobře, že jen nesedím a nejsem 16 let tou samou osobou, ale víte, zaměřit se na něco pro mne podstatného, důležitého a milovaného, by mi projednou vůbec neuškodilo. A právě v tom jednom týdnu, kdesi daleko od hranic naší země, jsem si zjistila, za co stojí psát několik řádků navíc.

Uvědomění, že žiji v jakémsi svém snu, mou fantazií vytvořeném světě, se mi zamlouvá. Ano, jsem osoba, jenž ráda tráví svůj čas v představách o mém jiném životě, o osobách, které neexistují a stejně je nadevše miluji. Jo a taky přemýšlím, že bych zavolala River, jestli nechce jít na rande. Dobrá, odbočila jsem. Jako vždycky.

Mí drazí, s tímto blogem se po velmi krátké době loučím a ženu se na jiný. A víte o čem tentokrát bude? Ehm, no jak jste si v poslední době mohli všimnout, ujížím na seriálu Doctor Who. Takže ano, právě tento div světa, tvořitel mé největší fantazie se stává jednou z mých největších priorit (společně se školou, sportem a psaním).
Důvod? Protože právě Doktor mi změnil život. Ano, jako spousty jiným věcí, ale tohle je jedna z největších kapitol mého života a dokud tato kapitola bude čtena, nehodlám přestat. Jednou se i tato kapitola bude muset uzavřít, ale právě teď k tomu nemám sebemenší důvod.

Každý musí mít svůj vlastní kout fantazie, kam se ubírá, když je mu nejhůře. Já jsem takové místo našla, i když opravdu dlouho oklikou. Cesta k němu byla nádherná a projednou i cíl se zdá býti sladším, než jsem si ho sama představovala...

Dobrá, dosti mého loučení, které se ani loučení nezdá býti. Díky Doktorovi mi došla ještě jedna věc - nesnáším konce. Takže ano, radši jen už napíšu, že mi tento blog bude neskutečně chybět, ale kapitola číslo dvě byla již dokončena. Třetí již čeká s náručí otevřenou nejen pro mne, ale i pro ty, jenž se přidají k té bláznivé osobě, jenž si ráda nechává říkat Mary Jane Song...


Now it's time for one last bow. This story of my life is over now, but new is coming with blue police box, sonic screwdriver and bowtie.

 

...Be Careful What You Wish...

6. srpna 2014 v 12:00 | Mary*
Přednastaveno

Dobrá, dobrá, trošku jiné téma, než je u mne normálně vídáno. V minulém týdnu se objevilo tolik nových trailerů, teaserů nebo jen obyčejných, krátkých ukázek z filmů, že já jednoduše nedokážu odolat a musím sem dát tři, jenž mne nejvíce okouzlili, naplnili mnoha očekáváními a které mi jednoduše přirostli k srdci.

Pokračování v celém článku

...There's always a way out...

3. srpna 2014 v 13:02 | Mary*

Hi, You Raggedy Man!
Ehm, nadpis ani pozdrav spolu nijak nesouvisí a ani nesouvisí s tímto článkem. Píšu z nutnosti a radosti, jelikož příští týden, to jest 4.8 - 8.8 2014, zde nebudu. Nejen na blogu, ale ani doma, natož v této zemi České, jelikož mám tak úžasného otce, jenž mne sveze po kousku naší krásné EU, to jest Neměcko, Švýcarsko a (ne)možné Rakousko. Dobrá, dost již patosu. ;)
Jedu s tátou kamiónem, jelikož jsem to slíbila nejen jemu, ale i sobě. Odpočinek od venkova, práce a internetu. Takže doufám, že se objeví nějaký nový trailer, fotky nebo akce či něco podobného. Nebo že vybouchne twitter a zruší mi blog a já, až se vrátím, tak dostanu mrtvici, protože jsem u těchto nečekávaných věcí vůbec nebyla. No nic. Zítra ráno (v 5:00, to jest) budu muset vstávat a odjet, takže bych Vás tedy dopředu chtěla upozornit, že zde nebudu, nebudu moci obíhat a kdyžtak se zapisovat do případných kontrol. Přednastavila jsem jen jeden článek a to na středu, tak se můžete zastavit, pokud Vám budu má maličkost chybět.

soo...

Adios pozemšťani. Užívejte léta, neuklouzněte v bazénu a nespalte si záda. Vaše bláznivá Mary Jane Song.

(Posílám pozdrav od Doktora, dneska mu zase nějak hráblo ANEB když nic souvisí s ničím.)
 


...Our lives are back to front...

1. srpna 2014 v 21:21 | Mary*
Hello, Sweetie!

Po týdenní odmlce se znova ozývám, poněkud vysílena, uražena, naštvána a překvapivě spokojena sama se sebou.

Jako první se chci omluvit za to, že jsem neoběhla Vaše blogy a nezanechala zde malou zprávu. V pondělí a úterý jsem se odevzdala své fantazii a poprvé v životě jsem si zkusila udělat své tričko. A myslím si, že to tak špatně nedopadlo. Jedna lahvička bílé barvy, černé tričko za pár kaček, troška inspirace a dva dny na to, abych zvládla něco takového. A říkám vám jedno - tohle rozhodně nebyl můj poslední počin. Neskutečně mne to bavilo, i když to byla často piplačka. Takže ano, jsem překvapivě spokojena sama se sebou.


Od středy mi nešel internet. Tedy šel, ale velmi z poradensky a než jsem stihla cokoli udělat, byť jen odeslat článek, zase mi vypadl. Až dnes, v podvečer, překvapivě mi na signálu Wi-Fi zmizel ten pitomý žlutý varovný trojúhelník a já si mohla zvesela prohlédnout, co se ve světě stalo. A že toho bylo! Nový trailer na Hobita, jenž je naprosto dokonalý a já se nemohu nabažit té nádherné písně. A za druhé…další trailer, tentokrát na fantasy muzikál Into The Woods, kde hraje má milovaná Meryl. A znova, vypadá to božsky, jen mne trochu mrzí, že jsme neslyšela žádnou píseň a neviděla Johnnyho tvář. See you soon baby. ;) Takže ano, byla jsem díky internetu dosti naštvána.

V neděli jsem si udělala radost. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít někdy ráda Hornbach. Táta to tam přímo miluje a já vždycky jen sleduji hodinky, kdy konečně vyrazíme z toho divného obchoďáku pryč. Dobrá, nebudu dlouho napínat. Koupila jsem si tam plakát z Doktora Who! Vlastně je to Tardis, 53 na 158, obrovská nejen uvnitř, ale i zvenku. Tak velká, že se mi ani nevešla na mou skříň, takže vymýšlím, kam ji mám vyvěsit. Již téměř týden mi jen tak leží na podlaze, jak kus hadru. Na dveře nesmí, na zeď taky ne, takže kam s ní?! No musím to nějak vymyslet, ale hned jak bude mít své místečko, dám Vám vědět. ;) Ano, takže jsem velmi uražena, že můj plán nevyšel, protože jsem si již začala snít o tom, jak má skříň se promění v Tardis a já budu plachtit napříč časem a vesmírem, kamkoli budu chtít. :D

Má brigáda skončila s odbitím 3 hodiny čtvrtečního odpoledne. Neskutečných 16 dní, kde jsem se ani jedinou minutu nenudila. Bohužel poslední dva dny, tj. byla středa a čtvrtek, jsem měla dost velkou krizi. Mé rostoucí moudráky se znova ozvaly, hlava mne nepřestávala třeštit, zmáhal mne spánek a cítila jsem poněkud zvýšenou teplotu. Jednoduše mi nebylo dobře, ale nakonec jsem to zvládla a s Anet jsme (což byla má spolupracovnice na poslední den.) snad i udělala normu, takže by mohly být nějaké ty prémie. Tímto tě Anet zdravím a díky za ten den, bylo to super a já jsem byla ráda, že se na brigádě objevila tak skvělá dívčina, jakou ty opravdu seš. Ale říkám Vám jedno lidi, takhle vysílena jsem nebyla již hodně dlouho, jestli vůbec někdy.


Je čas na konečné rozloučení. Nemám ráda konce. V určitém slova smyslu. A všimli jste si jedné věci? Té věci s časem? Vše, cokoli udělám, jak kdybych vyprávěla pozpátku, od mého posledního mrknutí oka až po okamžik prvních, rozespalých slov pondělního rána. Od té doby, co znám jeho, nejsem si jista, jestli směřuji k správnému konci. Ale jak říkám, možná konec nikdy nepřijde a já budu šťastna. I když nic není tak nepravděpodobné jako tato věta...

Naše životy jsou jen obyčejnými příběhy, jenž se budou vyprávět jako pohádky našim dětem. Proto...ať jsou tím nejlepším, co jsme jim mohli kdy dát...


...Together or not at all...

25. července 2014 v 22:24 | Mary*

...The Story of the fish fingers and custard...
Příběh dvou obyčejných lidí, kde láska neznala hranic. Kde láska se nezalekla ani bolestné ztráty, věčného odloučení a děsivé smrti. Příběh Amy Pond a Roryho Williamse. Manželů Willamsových. Ale jak Doktor rád říkává-Příběh jeho nejlepších přátel, jenž jednou nazval agenti Nohy a Nos.
Tolik bolesti v pár slovech. Tolik lásky v několika větách. Tolik důkazů přátelství v životech tří lidí, jenž svedl jejich osud do jednoho velkého dobrodružství. Když jsem poprvé potkala Doktora, jeho samota ho oslepovala a život mu přestával dávat smysl. Viděla jsem tu bolest, bolest ze ztráty lidí, které nadevše miloval a jejich odchod mu zlomil srdce jako nic jiného. Protože jak jsem později pochopila…stal se součástí jejich rodiny. Jedné krásné, neočekávané rodiny, kde se zázraky plnily každý den, každou sekundu v tom dni. On si možná tento fakt ani neuvědomil, ale jeho odchod pro ně znamenal stejnou bolest jako jejich odchod pro něho. Nechtěli ho opustit, ani jeden z nich. Když však víte, že má někoho, kdo ho miluje a chce s ním být do konce jejich životů, odchod se pak zdá o něco jednodušší.
Jednoho dlouhého večera, kdy jsem nemohla usnout ve své posteli, vydala jsem se za Doktorem. První mé noci, když jsem byla ještě stále zděšena z toho, jak záhadná je ta modrá telefonní budka z 60. let dvacátého století, vydala jsem se za Doktorem. A on tam seděl. Na podlaze, u srdce Tardis a vyprávěl ji příběhy, které zažil. Které zažili společně. V té chvíli jsem se ho bála. Ale pak, každou noc, když jsem se probudila ze spánku, šla jsem tou samou cestou…a on pokaždé seděl na tom samém místě a říkával historky, veselé i smutné. Jenž si navždy pamatoval. A tak, nastal okamžik, kdy poprvé vyslovil Vaše jména. Tak sladce, s jemným úsměvem na rtech. Ten úsměv mne ujistil, že i když Váš společný život končil smutně, byl zde nádherný moment, jenž vše zachránil. Amy a Rory. Když začal Váš příběh vyprávět, vystoupila jsem ze stínu, posadila se k němu, opřela si hlavu o jeho rameno. A on, překvapen mým příchodem, pokračoval v tom jedinečném příběhu. Ani nevíte, jak nádherně mluvil. S láskou v každém jeho slově. Připadala jsem si, jak kdybych najednou s Vámi byla. Žila svůj život v tom Vašem.
Nikdo nemá rád konce. A nejvíce ze všech Doktor. Všichni odchází. Zamilován do Rose, ztratil ji na jedné opuštěné pláži zvané Zlý Vlk. Martha, krásná usměvavá dívčina, jenž chtěla objevit planety vzdálené tisíce světelných let, opustila ho kvůli zlomenému srdci. Donna, ta žena, která neznamenala vůbec nic. Osoba, jenž se na jeden zářivý moment stala tou nejdůležitější ženou v celém širém vesmíru. River Song. Žena, která ho zabila nebo která si ho vzala? A pak jsou zde dva důležití lidé, tak nádherní, tak úžasní. Vy. Rory a Amy.

Poslední Centurián a dívka, která čekala. Přátelé, jenž ho zachránili.


The Mad Man With Great Heart

19. července 2014 v 20:30 | Mary*
Benedict Cumberbatch. Při vyslovení jeho jména mám na jazyku chuť karamelových bonbónů, jenž mi vždycky dají novou sílu. Jeho jméno je na první pohled komické, uvnitř však skrývající fascinující prozření. Mnohé o něm značí. Benedict není jen obyčejný muž, je to neobyčejně obyčejný muž. Laskavé, hravé oči, vystouplé lícní kosti, okouzlující úsměv, šarmantní chování a srdce vždy na dlani. Muž, jenž je laskav být laskavý. Jeho oči. V jednu chvíli září štěstím, při dalším okamžiku jsou smutné jako oči dítěte, jenž nemůže najít svoji matku. Nastane okamžik, kdy se tyto dva okamžiky spojí v jeden a tak vidíme to dítě, trpící, však snaží se nedávat najevo svůj smutek. Smutné dítě čekající na moment štěstí.
Miluji ho. Miluji jeho touhu hrát, touhu bavit sebe i druhé. Touhu dělat vše tak, jak pravý jeho srdce. Když rozum nechá srdce velet, můžou přijít komplikace. U něho to nejsou komplikace, ale zázraky. Nikdy jsem nepoznala lepšího muže, než je on. Tedy možná ano, ale to se uskuteční až v mé budoucnosti.
Při pomyšlení na tohoto člověka…cítím se tak šťastná. Dává mi sílu, dává mi kuráž. Dává mi myšlenku dobrého života. A nikdy mne nenechal topit se. Vždy mi pomohl, i když tady nikdy nebyl osobně. Když poprvé jsem viděla jeho úsměv, ujistil mne, že všechno může být dobré, pokud si to sám přeješ. Dokázal mi, jak krásné je někoho milovat. Milovat někoho výjimečného, úžasného a jednoduše jednoduchého.
...A tak, ať zázraky se dějí, sny se plní a lidé si vyprávějí povídky o jednom muži, jenž zachraňuje lidská srdce...

Please, I don't want to go tomorrow at work!

15. července 2014 v 21:04 | Mary*
Hola, hola, k smrti unavená brigádnice volá!
Ani nevíte, jak nenávistně ve 4 hodiny ráno otevírám svá víčka, jak mne čím dál více deptá brčálově zelená betonová podlaha a jak se mé oči potí při pohledu na prťavé leftfány letující se na baterky. Ano, mám za sebou 16 dní brigády a ještě dalších 15 dní čeká. Perfektní. Jsem unavená, otrávená, podrážděná a poslední dni naprosto nepoužitelná pro cokoli, co chci udělat. Co potřebuji, musím a chci udělat. Cítím se jak kdybych byla nemocná. Špatně se mi spí, zdají se mi sny o tom, jak jdu spát a Doktora jsem neviděla již od soboty. Chápete, to jsou již 3 dny! To jest pro mne opravdu dlouhá doba a mám pocit, že za chvíli svou vyčerpaností omdlím. Ehm, říkala jsem Vám, že ale jinak mne ta práce (bezesrandy) baví? :)
Pořídila jsem si nový počítač. No lidi řeknu Vám jedno-děs běs. Ano, možná je plně funkční, nerozpadá se a vypadá o něco elegantněji než můj původní počítač, ale vůbec mi nesedí. Taky že tento článek píšu na svém starém miláčkovi. Zvuk na novém je příšerný, opravdu, opravdu příšerný, a já totálně nevím, co s tím mám dělat. Na něm se přece ani nemůžu dívat na filmy nebo poslouchat hudbu. To se nedá, trhá to uši. Takže už vidím, jak stejně budu mamce potajnu v noci krást mé SNSV (Ehm, ASUS), koukat na Doktora a klepat se strachem, jestli ze skříně náhodou něco nevykoukne. ...Sakra, mám pocit, že již z Doktora šílím. Ale jinak v pohodě, to se za pár let zlepší.
Hala firmy Bit.cz, 5:30 ráno tohoto dne. Nevypadá to pohádkově? :D

V sobotu jsme byli na Pekelném ostrově. Holýšovský festival plný skvělé muziky a s mnoha hroudamy bláta byl naprosto dokonalý a já jsem si ho užila, jak jen se dalo. Poslechla jsem si Harleje, zabroukala si u Tří sester, potěšili nováčci Hand Granade a rozhodně jsem nebyla naprosto WOW z Arakain. Aneb #SorryNotSorry. Počasí nám přálo, bylo krásně slunečno a já jsem byla nakonec ráda, že jsme jeli až v sobotu, jelikož v pátek tak byl slejvák jak Brno.
Gumáky jsou kůll, a jak se říká-jaká dcera, taková matka. :P

Uff, to by bylo asi tak všechno. Jen jsem Vás chtěla informovat, že jse zdravě nezdravá a blaze otrávená. Musela jsem alespoň něco sesmolit, i když mé mozkové buňky stagnují. Jo a abych nezapomněla *Muhehehhehehehehehehehee*, mám nápad. Myslím si, že by to nebyl špatný nápad a doufám, že se bude alespoň trochu líbit. Napadlo mne...ale kuš.

...Spoilers...


I am just little crazy girl from Tardis...

6. července 2014 v 21:07 | Mary*
Zdravím Vás pozemšťané!
Tak se zase ohlašuji, že jsem zdravá a snad jsem i z Doktora Who nezešílela. Mám za sebou 4. sérii, když jsem poslední díl, to jest Journey's End, naprosto probrečela, protože jsem přišla o mou milovanou Donnu a Desátý Doktor není tím Doktorem, kterým býval. Již teď mi Donna neuvěřitelně chybí, Doktor též, jelikož i s ním jsem se musela rozloučit. A řeknu Vám jedno-nikdy mne žádné loučení takhle nevzalo. Naprosto jsem se s těmito rolemi sžila a snažila se díky nim urovnat si život. Byly pro mne něčím novým, zábavných a smutným zároveň a já na ně nikdy nezapomenu. Teď mne čeká Jedenáctý Doktor a jeho Amy Pond. Později se přidá i její manžel, ale myslím si, že ještě dlouho se na Doktora nebudu moci podívat. Protože již nikdy neuvidím ty dvě tváře, které jsem nadevše milovala. Ale zase na mne čeká třetí a možná nejdůležitější osoba, která mne jen pár minutami, díky kterým jsem jí mohla alespoň trochu poznat, oklouzlila a já se modlím každým novým dnem v její brzký návrat. Ano, River Song, jméno té osoby. Její Hello, Sweetie bude v mých uších znít ještě velmi dlouhou dobu.
Uvažovala jsem nad tím, jak neuvěřitelně mi tento seriál změnil život. Ano, tohle nebylo jen okouzelní něčím novým, tohle je záchrana. Doktor je pro mne takovým mým andělem, na kterého čekám, jestli se někdy vrátí na planetu Zemi, tiše zaklepe na mé dveře a řekne jen to své Trust me. I am The Doctor. Protože ta slova, jenž Vás opravdu dokážou přesvědčit, že i když Doktor není člověkem, můžete s ním jít až nakonec vesmíru a stejně se s ním budete cítít nebezpečně bezpečně po celou dobu, co s ním budete trávit čas. V Tardisu i mimo ni.
___________________________________________________________________________________________________________

Mary Jane Song, jméno mé. Mnoho lidí mne zná jen jako Mary, ale mé jméno bude v jejich srdcích navždy. Děsím je, i když jsem vyslovila pouhopouhé jedno tříslovečné jméno.

Ano, možná již někteří lidé zjistili, že jsem se na twitteru a podobně přejmenovala na Mary Jane Song. Jak toto jméno vlastně vzniklo? Mé jméno je protkané činy osob, které pro mne znamenají víc než mnoho. Víc než mohu říci.
Mary Morstan-Watson možná nemá jednoduchou minulost, ale o to více mne fascinuje její odvaha.
Jane. Jane je jméno, které se mi již několikrát zjevilo v mých snech, jenž provázely mé noci.
Song. Má drahá River Song. Ty víš, že slzy, jenž se objevují na mých tvářích, jsou jen a jen tvé.
Postavy. Jeden člověk by řekl, že fantazii se meze nekladou. Beru toho muže, ženu či aliana za slovo, jelikož pro mne jsou postavy něčím naprosto fascinujícím, žijí si své životy, aniž by existovaly. Pletou lidem hlavu, přestože je nikdo nikdy osobně nepotkal. A mění tvář historie natolik, že již ani její pravý význam nedokážeme vysvětlit. Smyšlené postavy, jenž si žijí svůj život tak, jak jim ho mi vytváříme. A tomu já říkám kouzlo okamžiku zamilování. Lidé, které ve skutečnosti nikdy na ulici nepotkáte a přesto o nich mluvíte, jako o Vašich nejbližších.
A tak se tu utváří nová historie osoby, jenž neměla nejspíše nikdy existovat, ale spojením několika postav, jenž žijí ve svém smyšleném světě, se mohla postavit na planetu Zemi, vzhlédnout k nebi a vyslovit své jméno, jenž stále ještě má při vyslovení vůni Clair De Lune a ve Vašich uších slyšíte řeku, potajnu zpívající svoji píseň. Píseň, jenž jako jediná zní knihovnou smrti.

PS: Myslím si, že má Whovian nálada by se mohla za pár let trochu zklidnit. Neručím však za to.
PSS: Ten Screwdriver, který má můj milovaný Doktor, si v blízké budocnousti chci sehnat. Cítím se bez něho hrozně divně. Jak kdyby mi chybělo mé druhé srdce.
PSS: Taky Vás dostává, jak krásně David kulí svá očka?
PSSS: A co říkáte na ty roztomilé kudrlinky úžasné River Song? ;)


"Some things are worth getting your heart broken for."

1. července 2014 v 20:50 | Mary*
Omlouvám se, ale pro mne se stala River Song to nejkrásnější postavou pod širým Sluncem.

Doktore, prosím, zachraň mne.
Okouzlil mne. Doktor, poslední Pán Času. Když poprvé jsem vzhlédla k nebesům a uslyšela ten prapodivný zvuk, který mi připomínal vrzající, vzdychající staré dveře, nemohla jsem odolat a vydala se podle tohoto zvuku na cestu k objevení toho cosi, co v dálce stálo. Pomalu, jak jsem postupovala v cestě, začínala jsem viděti slabé světlo, jenž plápolalo světle modrou barvou. Bylo to světlo příjemné, však já nemohla nechat oči otevřené. Jeho záře mne oslepovala a tak jsem s tmou v mých očích naslouchala tomu ohromujícímu zvuku, který po chvíli utichl. Bála jsem se. Bála jsem se, jaká tajemství předemnou jsou. Ale nedalo mi to. Musela jsem nahlédnout. Když náhle, otevřela jsem oči a hleď...modrá policejní budka. Jednoduchá stará policejní budka. A přesto (nebo právě proto) jsem chtěla vědět, jak vypadá uvnitř. Jak se sem dostala? Jak? A jakto, že se v ní svítí? Otázky mne přepadávaly, až hlava mne z toho začala třeštit. Nejistě, se strachem na dlani, postupovala jsem pomalu k té modré věci, jenž byla jednoduše fascinující, přestože vypadala tak bezvýznamně. Vzala jsem za kliku. Nic. Zamčeno. Obrátila jsem se zády, když jsem zaslechla prapodivný zvuk, jenž se linul z budky. Znova jsem vzala za kliku. Bez výsledku. Přiložila jsem ucho ke dveřích a zaposlouchala. Zvláštní to zvuky. Když najednou jemně cvaklo v zámku. Odstoupila jsem a dveře se otevřely. Lehce, procházel jimi jen paprsek světla. Zhluboka jsem se nadechla, přistoupila ke dveřím a vešla. Šok, který s tímto okamžikem nastal, jsem nečekala ani v tom nejneočekávanějším snu.
Budka byla velká. Ne velká, byla obrovská. Jak sám vesmír. Měla pevné stěny, ale pro mne vypadala nekončně. A uprostřed bylo cosi, co ještě doteď nemohu přesně popsat. A vedle toho stál muž, velmi vysoký a neustále běhal a mačkal tlačítka a smál se. A já jsem mu v tento moment podlehla. Nevyslovil jediné slovo, nevěnoval mi jediný pohled. Vůbec jsem nevěděla, kým je. Kým byl. Však když tvář jeho zahlédla jsem, musela jsem se usmát, protože vypadal pobaveně, unaveně, vesele i smutně zároveň. A to mne na něm ihned začalo fascinovat. Jak dokázal prožívat všechny emoce najednou a vlastně žádnou nikdy nedat zcela najevo.
Po rychlém probuzení z šoku, dozvěděla jsem se, že se mu říká Doktor a že cestuje s Tardis. Tím myslel tu policejní budku. Až později jsem se dozvěděla, že vlastně ani není člověkem, ale je Pánem Času, posledním z této rasy. Planeta Gallifrey, jenž byla jeho domovem, padla v Časové válce, kde se utkali Páni času s Daleky. Nikdo nepřežil. Kromě něho. Cestoval sám, roky a roky. A přitom se topil ve svém vlastním smutku.

Zdálo by se, jak kdyby to byly již roky, co jsem tohoto prapodivného člověka, jenž ani pozemšťanem býti nemůže, potkala poprvé. Ale je to teprve měsíc. Jen pár dní. Pár dní, které mne dělí od okamžiku našeho setkání. Mého setkání s ním. A teď sleduji, jak zregeneroval již devátý Doktor a já poznávám v pořádí desátého Doktora, jenž se rozhodl zachránit svět. Alespoň ten, který neshořel společně s jeho domovem. S jeho milovanou Gallifrey.
Přišla Rose Tyler, kterou navždy ztratil.
Přišla Martha Jones, která se rozhodla odejít.
Přišla Donna Noble, která čeká na svůj osud.
A jednou v budoucnu pozná River Song, jenž zná jeho jméno

Své zamilovaní jsem zažila s devátým Doktorem. A nikdy toho nebudu litovat. Však sleduji osud následujícího Doktora. A nechci, aby odešel. Nechci aby odešla Donna. Protože když je zde Donna, je šťastný. A bez ní bude zase jen tím osamělým Doktorem. Doktorem bez člověka, který by ho zachránil. Který by ho dokázal zastavit.
Donno, má drahá Donno. Budu se modlit za to abys ho nikdy neopustila. Slyšela jsem již zvěsti z budouctnosti a je mi jasné, že již za pár chvil ucítím, jak mé srdce puká. Dozvěděla jsem se, že jste již potkali River Song. Je milá, je svá a je velmi podobná Doktorovi. Nesnáší spoilery. Je bláznivá a přitom dokáže dát za Doktora svůj život. Většinou to bývá naopak, ne? Doktor každého zachrání. Ale ona je jiná. Bojím se. Bojím se jednoho velkého konce. Tvého a Doktorovo. Již jen pár cest a Vaše životy se vyjasní. Prosím, jen poslechni mé jediné přání - ať tvé činy nezlomý Doktorovi srdce. Obě srdce. S ním to vždycky bylo komplikované. Ale tak...krásně komplikovan.

Doktore. Pamatuješ si na mne? Byli jsme spolu jen pár dní. Možná jen pár hodin. S tebou je čas velmi zvláštně prožit. Pamatuješ si na tu chvíli, kdy jsem ti věnovala úsměv? Kdy jsi věnoval úsměv na oplátku mne? Určitě si to pamatuješ. Regenerace ti nemohla smazat všechny vzpomínky. Nebo se snad mýlím? Na nepříliš šťastné věci a lidi se velmi rádo zapomíná...
Změnil jsi mi život. Změnil jsi celý můj svět a pohled na něj. Pochopila jsem, pro co se dá žít a pro co musíš zemřít. Ukázal jsi mi místa nádherná, tajemná, mrazivá a nebezpečná, však v tvé společnosti jsem se nikdy nenudila a cítila jsem se, jako bych byla doma. Jak kdybych konečně objevila ten pravý domov.
Musel jsi mne opustit. Chápu to. Řekl jsi, že každý odejde, jen ty zde zůstáváš. Ten jediný, jenž zůstává Navždy. Přestože vím, že tě již nikdy neuvidím, tvé přání se nikdy nesplní. To tajemné pojmenování, Doktor, nikdy nezpomenu.
Nemůžu Nesmím. Nechci. Nedokážu.

Nepoučitelně nepoužitelný člověk

28. června 2014 v 19:02 | Mary*
Nazdárek mí drazí i levní přátelé.
Ne asi bych takto vtipkovati neměla, ale mám se tak nějak skvěle, plná elánu, energie a jednoduše jsem pozitivně naladěná. Mnoho důvodů k radosti - začaly prázdniny, skončilo 10měsíční peskování od učitelů, sehnala jsem si brigádu a stále jsem po uši zamilovaná. Ach, jak krásná láska je. Nemohla jsem si přát nic lepšího. Nikoho lepšího. Krásnějšího. Úžasnějšího. Milovanějšího. ♥
Dlouho jsem tu nebyla, že? Nojo, musela jsem si hodně věcí v hlavě promyslet, zničit, obnovit, zapomenout a připomenout. A došla jsem k šokujícímu závěru.
*epic moment of nothing*
Samozřejmě, jak jsem již slibovala, s blogem končit nebudu. Ale uvědomila jsem si, že první slib, který jsem učinila při založení původního blogu byl ten, že nikdy nebudu psát o akcích, kde se má milovaná dáma objevila. A to platilo jak u Meryl tak i u Amandy. Jedna věc je ta, že si myslím, že to stejně nikoho moc nezajímá, kde se kdy kdo objevil, a za druhé...ani mne o tom nebaví psát. Pokochám se fotkama, hodím úsměv na jednu stranu, hodím uslintaný pohled na stranu druhou a zase odkráčím do svého nitra. A právě to je to hlavní, co mne donutilo (ne, nebylo to donucení, něco jiného tomu podobného, ale mnohem příjemnějšího) vzdát tuto část mého snažení. Tento blog stále bude blogem, kde se budou (doufám) dít divy. Chci psát s takovou tou láskou a zaujetím mne samou. Chci psát o Amandě, Meryl, Martinovi, Benedictovi. Sherlockovi a Mr. Selfridge. O všem, co mne v tento moment napadne. O mých zážitcích, o mých dnech, o mém životě. A to, co si myslím, čtu, píšu, poslouchám, prožívám.
Protože...jsem komplikovaně jednoduchý člověk, jenž potřebuje neobyčejná slova, aby vyjádřil své obyčejné činy.


Kam dál